T.J. Sokol Bojkovice

Mixy, tedy tenisové turnaje smíšených dvojic, tak nějak v posledních dobách téměř vymizely z našich tenisových dvorců. Důvody jsou různé, nechci si jimi nyní zabývat. Je však potěšující, že tato forma soutěžení se přece jenom udržela v podobě „rodinných“ turnajů v řadě našich slováckých obcí. Nebylo tomu jinak i tuto sobotu na dvorcích Sokolu Bojkovice.

Trochu jsem váhal, jestli mám v tento den dát přednost televiznímu přenosu ženského finále Wimbledonu, anebo amatérskému turnaji v Bojkovicích. Zvítězil posledně jmenovaný pro svoji nenapodobitelnou sportovní atmosféru.

Před mnoha lety jsem v Bojkovicích rovněž hrával a našel tam řadu přátel. Tehdy tam byly k dispozici pouze dva dvorce, za nimi cosi jako hřiště na volejbal, tenisové zázemí nic moc. Dnes je to v těchto místech úplně o něčem jiném. Mému oku po příchodu lahodily čtyři krásné antukové plochy, stejně jako vkusně vybavená kancelář. Ale zpět mixům!

Uvedený den se v tenisovém areálu sešlo devět smíšených dvojic, a to nejen z Bojkovic. Mezi účastníky nechyběli ani Broďané, Nivničané, jeden pár přispěchal i z Valašska. Všichni byli už na první pohled nažhavení pro nastávající sportovní klání. Nelze v této souvislosti opomenout i půvab lidského elementu, konkrétně jinu, mám tím samozřejmě na mysli vzhled sympatických hráček. S tenisovou raketou v ruce a stylovým oblečením jim to ještě před započetím vlastní soutěže velmi slušelo.

Kdo by si však mohl naivně myslet, že v příštích hodinách půjde jen o jistou formu společenské události, velice by se mýlil. Schylovalo se k soutěžení dle zákonitě daných pravidel, konkrétně hrou na jeden set s případným tiebreakovým vyústěním.

Bylo mou povinností zachytit s fotoaparátem nejpoutavější okamžiky bojů o perníkové medaile, šampony na vlasy a omotávky na držadla tenisových raket. Tedy ceny více jak motivující! Přes oplocení se přirozeně fotit nedalo, a tak jsem pootevřel branku ke dvorcům, abych do nich mohl vstoupit. Do očí mně v tu chvíli padla fotka na brance upevněná. Nespletl jsem si kategorii turnaje, blesklo mně hlavou? Nemá jít nakonec o soutěž nudistů? Vzápětí jsem si uvědomil, že jde pouze o žert, a já se tak mohl naplno věnovat již probíhajícímu sportovnímu dění.

Následně pak mohl s povděkem konstatovat, že všechny soutěžící dvojice prokazovaly svou hrou nemalé tenisové umění. Výměny byly hodnotné, nátlaková hra ze základní čáry i na síti příkladná, chování na úrovni, žádné spory o míče jsem nezaznamenal. Očekával jsem však, že muži budou svými údery deptat protivníka, tedy jedince stejného pohlaví na protější straně dvorce, ale současně umožní herně vyniknout i své partnerce. A do jisté míry gentlemansky i hráčce na protilehlé straně dvorce. Toho ale nebylo vždy třeba!

Ke svému údivu, a to jsem už toho hodně v tenisovém světě zažil, nejednou vůdčí roli v zakončování tenisových výměn přebírala hráčka. Opakovaně jsem slyšel při zvolna se snášejícím vysokém míči křiknutí některé z tenistek na své partnery: „Nech mně ho, já jim to zabiju!“

Bylo zřejmé, že emancipace se stále více prosazuje i v tomto krásném sportovním odvětví. Ale to, že se všichni snažili o co nejlepší výkon, nemusím zvlášť zdůrazňovat. A že se jim to v plné míře dařilo, o tom svědčilo nejenom vzájemné pleskání rukou po zdařilém míči, ale dokonce, jestli mě ovšem smysly nemámily, sem tam po získání veledůležitého bodu i sdílené letmé polibky. Chce se mně věřit, že manželské.

Přihlížející se tak v průběhu jednotlivých zápasů stávali svědky festivalu ladných sportovních pohybů, početných úsměvů a působivého herního souznění. Každá dvojice chtěla přirozeně zvítězit, ale na stupních vítězů mohla být pouze jedna z nich. Nebudu ji jmenovat, bylo by to neuctivé vůči snažení všech zúčastněných.

Je mně ctí konstatovat, že takové soutěže jsou nejenom vítaným zpestřením prázdninového období, ale i příležitostmi k navazování hodnotných přátelských vztahů. A tak to přece má být!

Jaromír Slavíček